6. 3. 2021
Rok 2020 se nesl ve znamení pandemie COVID-19 v ČR a s ním spojených vládních opatření a nouzového stavu, který omezoval pohyb obyvatel, služby i životy každého z nás.
Nástroje, které měly směřovat ke zpomalení šíření onemocnění COVID-19 však usnadnily vznik a průběh násilných situací, což vedlo ke zvýšení poptávky po službách organizací pomáhajících obětem vztahového násilí, a zároveň zafungovaly jako brzda pro jejich řešení prostřednictvím institucí, jež mají v těchto případech zasahovat.
V reakci na nastalou pandemickou situaci vznikl výzkum na téma Násilí na ženách v souvislosti s COVID-19, který realizovaly výzkumnice Mgr. Blanka Nyklová, Ph.D. ze Sociologického ústavu AV ČR a Mgr. Dana Moree, Dr. z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.
Výzkumní data představují soubor 71 případů řešených za prvního nouzového stavu doplněných rozhovory se sociálními pracovnicemi a terapeutkami pomáhajících organizací. Další fáze výzkumu se pak zaměřila na rozhovory se zástupci a zástupkyněmi Policie České republiky, Odborů sociálně právní ochrany dětí a intervenčních center, a dále s advokáty, advokátkami a soudci a soudkyněmi z několika krajů ČR (více než 30 rozhovorů).
Jak uvádějí samy výzkumnice, téma domácího násilí je náročné pro svou skrytost a těžkou uchopitelnost i kvůli tomu, že zodpovědnost všech, kteří nastalé situace řeší, je velká – jde o dlouhodobý život celých rodin, dětí, zároveň jde o velmi spletitou změť vztahů a vlivů, které do situace vstupují. Zdá se, že díky výzkumu se podařilo zmapovat alespoň některé z mechanismů, které vytvářejí často příliš velká oka v záchranné síti, kterými oběti až příliš často propadají.
Z výzkumu vyplývá, že instituce, jež mají moc i pověření domácí násilí řešit, ke své roli v rámci pandemické situace přistoupily různě, což do určité míry umožňuje nahlédnout mnohdy dlouhodobě patrné a zásadní nedostatky v poskytování pomoci obětem různých forem násilí, a to ze strany státních institucí, zejména policie, soudů a orgánů sociálně právní ochrany dětí.
Zatímco státní instituce uvedl tedy nouzový stav spíše do určité paralýzy (soudy odročovaly případy násilného charakteru; přestal konzistentně fungovat institut vykázání), ostatní typy pomáhajících organizací - především NNO - okamžitě zaváděly nové on-line služby - nastavením chatových služeb, převodem běžně osobních konzultací na telefon, případně Skype a obdobné platformy. Nízkoprahové služby, na rozdíl od státních institucí, zaevidovaly navýšení počtu řešených případů domácího násilí a zvýšení jejich intenzity a dopadů - nárůst poptávky po službách byl vyšší až o 40 %.
Zjištění výzkumu v bodech prezentované výzkumnicemi na tiskové konferenci v pondělí 15. února
- Stejné případy jsou na různých místech a různými složkami pomoci vyhodnocovány radikálně odlišně. Nejčastější věta charakterizující fungování systému v rámci výzkumu zněla „je to člověk od člověka“. Lidé, kteří sami v systému pracují, jej tak hodnotí jako něco, co funguje nesystematicky.
- Nekonzistence je způsobena rozdílnou citlivostí na to, co je a co není násilí jak v různých organizacích, tak i u jednotlivců napříč organizacemi. Tomu nahrává nejednotnost definice domácího násilí v ČR. Některé instituce považují za domácí násilí, respektive za domácí násilí, na něž může systém reagovat, jen takové činy, které odpovídají úzké kriminologické definici znaků pro vykázání. Většina dotázaných se však hlásí spíše k širšímu pojetí. Ti ale často nemají účinné možnosti, jak násilí zastavit.
- Stávající nastavení odpovídá spíše potřebám jednotlivých institucí, než samotných ohrožených osob. Oběť je v rámci cesty systémem opakovaně re-traumatizována či jí re-traumatizace hrozí. To je způsobeno často necitlivým přístupem, který nezohledňuje působení traumatu. Na ohroženou osobu se klade řada požadavků včetně schopnosti zorientovat se v nepřehledném systému.
- V systému je patrná řada tabu, která komplikují otevřený způsob hledání řešení napříč systémem – problematická je praxe opatrovnických soudů, které násilí dostatečně nezohledňují, postavení dětí v rámci systému a postavení jak ohrožených osob, tak pracovnic a pracovníků jednotlivých institucí.
- Tabu představuje i skutečnost, že se pracovnice a pracovníci výrazně častěji či výlučně setkávají se ženami coby oběťmi, zároveň tuto skutečnost relativizují s poukazem na to, že domácí násilí postihuje i muže. Specifické potřeby žen tak nejsou vždy vnímány jako podstatné. Zejména zjevné je to u sexuálního násilí, jež je ale podle dotázaných častou formou domácího násilí.
Výzkumnice své závěry rozšířili také o doporučení týkající se dvou hlavních úrovní: strukturální, které umožní nastavit mechanismy a nástroje, které by výhledově snižovaly latenci násilí (tzn. změny v oblasti legislativy, metodik, a změny vyplývající z provázanosti násilí se socioekonomickou strukturou společnosti (bydlení, nezaměstnanost, prekérní formy práce apod.)), a kulturní, konkrétně především způsobů, jak jednotlivé situace a kroky vedoucí k jejich řešení jednotliví aktéři detekují, vyhodnocují, jaká řešení vnímají jako správná a legitimní.
Celou výzkumnou zprávu s dalšími zjištěními si můžete přečíst ZDE.